Due diligence v M&A transakcích: jaký je jeho skutečný účel?
29. 5. 2026
Právní due diligence představuje standardní a prakticky neoddělitelnou součást většiny obchodních transakcí, a to jak v případě share dealů, tak asset dealů. V praxi se nicméně často setkáváme s tím, že klienti (na straně kupujících i prodávajících) mají o procesu due diligence poměrně zkreslenou představu, která neodpovídá jeho skutečné roli v rámci vyjednávání podmínek transakce.
V obecné rovině bývá due diligence klienty nejčastěji vnímáno jen jako „hloubkové vyšetřování“, jehož cílem je odhalit veškeré skryté problémy cílové společnosti nebo převáděných aktiv. Takové očekávání je však ve většině případů nereálné. Due diligence má v transakční praxi mnohem praktičtější a zároveň podstatně důležitější význam.
Due diligence optikou kupujícího
Z pohledu kupujícího představuje due diligence především nástroj pro získání základní a reálné představy o tom, co je předmětem akvizice a jaká hlavní rizika jsou s transakcí spojena.
Kupující si prostřednictvím prověrky ověřuje zejména:
- zda prodávající skutečně disponuje převáděnými aktivy nebo podíly,
- zda na straně cílové společnosti nebo převáděných aktiv neexistují významné právní, regulatorní či smluvní problémy,
- zda nehrozí soudní spory, sankce nebo regulatorní postihy,
- a zda je podnikání cílové společnosti vykonáváno v souladu s právními předpisy a na dlouhodobě udržitelném základě.
Due diligence totiž neslouží pouze k identifikaci „vad“, ale především k pochopení samotného fungování cílového businessu a rizikového profilu transakce.
Neméně důležitou funkcí due diligence je totiž následné nastavení transakční dokumentace. Informace zveřejněné prodávajícím v rámci due diligence zásadním způsobem ovlivňují rozsah prohlášení a záruk (representations & warranties), nastavení odpovědnostních mechanismů, limitů odpovědnosti nebo případných indemnifikačních (odškodňovacích) ustanovení.
Zjednodušeně řečeno: due diligence nevytváří pouze informační základ pro rozhodnutí, zda transakci uskutečnit, ale zároveň přímo formuje způsob smluvní alokace rizik mezi stranami.
Prověrka zároveň může často vytvořit prostor pro odpovídající ekonomické přenastavení transakce. Pokud jsou identifikována významnější rizika nebo vady, kupující může požadovat například:
- snížení kupní ceny,
- retenční mechanismy,
- specifické indemnity,
- bankovní záruky, osobní ručení nebo jiné formy smluvní ochrany.
Due diligence není „forenzní audit“
V praxi se stále objevuje představa, že kvalitně provedené due diligence musí nutně odhalit vše, co prodávající zamlčel. Takové pojetí však neodpovídá realitě většiny transakcí.
Due diligence je ve značné míře založeno na informacích a dokumentech poskytnutých prodávajícím. Pokud určité informace nejsou zveřejněny a současně neexistují objektivní indicie, které by na problém upozornily, není zpravidla realistické očekávat jejich „investigativní“ odhalení.
Účelem due diligence proto obvykle není komplexní forenzní prověrka společnosti, ale spíše:
- identifikace kritických rizikových oblastí,
- ověření klíčových právních a obchodních skutečností,
- a vytvoření podkladu pro následné nastavení odpovědnosti prodávajícího.
Právě proto je úzké propojení due diligence a transakční dokumentace naprosto zásadní. Pokud je určitá informace prodávajícím řádně sdělena, promítá se tato skutečnost typicky do rozsahu jeho odpovědnosti a ekonomického nastavení transakce. Naopak oblasti, které byly zamlčeny, typicky zakládají sankční a odpovědností nároky kupujícího po uzavření transakce, a to včetně odstoupení od smlouvy.
Význam due diligence pro prodávajícího
Due diligence však není důležité pouze pro kupujícího. Významný praktický dopad má i na postavení prodávajícího.
Kvalitní příprava prodávajícího před zahájením procesu due diligence a zvládnutí jeho průběhu typicky umožňuje:
- identifikovat a vyřešit problematické oblasti ještě před vstupem investora/prodejem targetu,
- připravit konzistentní disclosure proces,
- a především omezit budoucí odpovědnost a potenciální spory po closingu.
Řada sporů po dokončení transakce totiž vzniká právě proto, že daný problém nebyl v průběhu due diligence správně komunikován a smluvní dokumentace dostatečně nereflektovala jeho zjištění. Zamlčení nebo nedostatečné sdělení významného problému a jeho následná identifikace kupujícím až po realizaci transakce přitom ve většině případů vede k mnohem negativnějším důsledkům (smluvní sankce, vracení kupní ceny, uplatnění zajišťovacích nástrojů, odstoupení od smlouvy, úroky z prodlení a náhrada ušlého zisku), než když se problém vyřeší včas v rámci due diligence a transakční dokumentace.
Závěr
Efektivní due diligence nezačíná seznamem požadovaných dokumentů, ale pochopením toho, jaký má mít v konkrétní transakci účel.
Jiný rozsah a zaměření bude mít prověrka u strategické akvizice, jiný u vstupu investora a jiný například u rizikových distressed akvizic. Klíčové je proto nastavit due diligence přiměřeně charakteru transakce, identifikovaným rizikům i zamýšlené smluvní alokaci odpovědnosti.
Teprve v takovém případě může due diligence skutečně plnit svou hlavní funkci, tj. efektivně propojit znalost rizik s odpovídajícím nastavením transakční dokumentace a ekonomiky celé transakce.
Lukáš Závozda